předseda Ústavního soudu ČR

Pavel Rychetský

Vážený pane předsedo Evropského soudu pro lidská práva,
Vážená paní ministryně,
Vaše eminence, vážený pane kardinále,
Vážený pane nejvyšší státní zástupce,
Vážení předsedové obou nejvyšších soudů,
Vážené dámy, vážení pánové,
Kolegyně a kolegové,

rád bych úvodem pozdravil všechny přítomné. Nejen jménem svým, ale i jménem Ústavního soudu. Chci poděkovat za pozvání a za možnost promluvit v úvodu této významné mezinárodní konference. Zamýšlel jsem se proto celý uplynulý víkend nad tím, jak spolu korespondují spravedlivý proces a mediální realita. A musím upřímně říci, že uspokojivou odpověď jsem nenašel.

Snad je to tím, že žijeme v době informační inflace či obezity.

Jsem příslušníkem generace, která získávala informace o světě hlavně čtením novin. Po pravdě řečeno, do roku 1990 fakticky stačilo přečíst jen jedny noviny a umět číst mezi řádky, protože o nějaké pluralitě informací a názorů nemohla být řeč.

Zmínil jsem se o informační obezitě, která je pravým opakem předchozí komunistické informační diety. Informace jsou dnes všude. Vyskakují nám z mobilů, monitorů, videí; jsou pro nás filtrovány, tříděny, personalizovány a je jich tolik, že je přestáváme vnímat. S nástupem internetu a jeho zpravodajstvích platforem se začala tradiční žurnalistika rozmělňovat. S ní se ale rozplývá také základní odlišení mediálních informací - odlišení toho, co je zpravodajství a co je publicistika. A tak se informace míchá s názorem, přesvědčení s rozhořčením a fakty s pocity. O notný kus dál postoupila blogerská a komentátorská část informačního spektra, která si z větší části s fakty nedělá starosti vůbec.

Zygmunt Bauman napsal před dvanácti lety knihu o „tekutých časech “, která je mimořádnou reflexí naší modernity. Tato tekutost se přelévá i do modernity mediální, která musí být hlavně barevná, stručná, s chytlavým titulkem a ihned dostupná. Proto se ptám, a jistě nejsem na této konferenci jediný, jak do této zkratky vměstnat tak složitý konstrukt, jako je právo na spravedlivý proces? A položím si i druhou, trochu kacířskou otázku: stojí o to vůbec konzument informací?

Chtěl bych zde načrtnout několik postřehů z praxe Ústavního soudu. Snad budou mít vypovídací hodnotu.

Nálezy Ústavního soudu se vždy vyhlašují veřejně a za poměrně značného zájmu novinářů. Vlastně hlavně jim, protože jiné publikum při vyhlašování není obvyklé, je určeno podrobné odůvodnění, myšlenkové pochody, které nás vedly k určitému rozhodnutí. Novináři během té doby intenzivně žmoulají mobilní telefony a nudí se. Po vyhlášení jsem ochoten se s nimi setkat a odpovídat na jejich otázky, protože to zkrátka k transparentnímu a otevřenému soudnictví patří. Víte, na co se ptají?

Můžete tak nějak shrnout dnešní rozhodnutí? Deset stran právní argumentace, kterou slyšeli před chvílí, je zapomenuto. Usilovně formuluji aspoň dvě tři nosné teze, na kterých nález stojí, i když se tím ořežou veškeré boční a podpůrné linie argumentace. A druhý den si přečtu v novinách, že Ústavní soud dal nůž na krk exekutorům. A že vůbec nešlo o exekuci, ale o právo na spravedlivý proces v navazujících soudních řízení, o tom se už čtenář nedozví. Musím proto zmínit, že ne každý z nás – patnácti členů soudcovského sboru Ústavního soudu – je ochoten po vyhlášení svého nálezu jej ještě znovu komentovat ve zhuštěné podobě novinářům. Zejména audiovizuální média si zvykla před vás strčit kameru nebo mikrofon se slovy „vysvětlete své rozhodnutí, ale pouze ve dvou větách“.

To, co jsem řekl, rozhodně neznamená, že bychom se nesnažili výsledky své práce předestřít v celé jejich úplnosti. Ústavní soud o své činnosti každý rok publikuje okolo sto padesáti tiskových zpráv, všechna rozhodnutí zveřejňujeme ve webové databázi NALUS, jsme aktivní i na Facebooku a Twitteru, ale málo platné, mediální zkratka se nedá porazit.

Bohužel, je to realita. Nelíbí se mi, ale když zavřu oči a zadržím dech, stejně nezmizí. Doba se nezmění a naštěstí se nevrátí ani časy, kdy mediální téma dne určovala první stránka jediného deníku. Moji vnuci nejenže nečtou noviny, ale informace získávají on-line, tak nějak mimochodem, raději z komentářů, postů a videí, než ze zpráv a analýz. Na YouTube každý den přibude 720 000 hodin videí a bylo by iluzorní myslet si, že nad nimi může existovat nějaký dozor, který hlídá objektivitu.

Informační obezita a tekuté časy nás zastihly nepřipravené. Objektivitu můžeme požadovat snad jen po médiích veřejné služby, které ale tvoří jen malou fasetu z celého mediálního spektra. Zvyklí na kvalitní zdrojovanou žurnalistiku se nechceme smířit s faktem, že zpráv je mnohem víc, ale mnohem povrchnějších, jednodušších a kratších. Pokud si nechceme začít psát zprávy sami o sobě a vydávat si své vlastní noviny, musíme svá mediální vystoupení přizpůsobit. Musíme už předem přemýšlet o tom, zda se nedokážeme vyjádřit stručněji, přesněji a výstižněji. Musíme počítat s tím, že nikdo nebude číst desítky stran odůvodnění, aby se dobral jádra problému. Zkrátka, musíme začít u sebe!

Tato konference nám dnes jistě nabídne mnoho různých pohledů na vztah soudního rozhodování a jeho mediální prezentaci. Já se na to velmi těším, protože je to téma důležité, palčivé a dosud neuchopené. Na druhou stranu chci zdůraznit i to, že soudy - včetně Ústavního - jsou tu od toho, aby soudily, chránily práva a poskytovaly spravedlnost. Jejich úkolem není ani mediální inženýrství a budování public relations, ale ani vedení válek s novináři o to, kdo měl co říct, napsat, nebo uvést na pravou míru.

Řešení tak vidím v dialogu, který má tři stupně: rozhodování soudu, jeho mediální zpracování a přijetí uživatelem. Mezi soudem a čtenářem bude vždy potřeba někoho, kdo informace z těžkého právního jazyka přeloží, zlehčí, učísne a projasní. Neměli bychom se proto na novináře zlobit, že nám kazí dílo, ale spíše jim pomoci hledat cestu. Pomoci jim v tom, jak naši práci chápat, interpretovat a předávat. Bez tohoto dialogu a bez vzájemného pochopení bude spravedlivý proces žít ve skleněné věži, odtržen od běžného života.

Karel Čapek před více než devadesáti lety příhodně poznamenal, že „psát pro noviny, to znamená mít především vztah ke všemu, co jest; nalézt živý, přímý, demokratický zájem o celou skutečnost bez intelektuálního fouňovství.“.

A já k tomu závěrem přidávám slovy Ortega Y Gasset: „Jasné vyjadřování je zdvořilostí hodné filosofa“.

Děkuji za pozornost.