soudce Evropského soudu pro lidská práva

Krzysztof Wojtyczek

Evropská úmluva o lidských právech (EULP) chrání svobodu slova, ale zároveň připouští omezení této svobody při splnění určitých kritérií. Nastoluje otázku přesných kritérií, která určují rozsah přípustných omezení. Tato prezentace má za cíl stručně představit judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP, dále také Soud) týkající se limitů omezení (německy: Schranken-Schranken¹) svobody slova.

1. Za prvé je třeba říci, že nejdůležitější limity omezení svobody slova jsou uvedeny v článku 10 Úmluvy. Avšak toto ustanovení se musí včlenit do širšího kontextu jiných ustanovení, která definují limity omezení práv.

   Článek 7 zakotvuje princip nullum crimen nulla peona sine lege a vysvětluje omezení v oblasti trestního práva v rámci všech ostatních práv Úmluvy. Toto ustanovení má dvě zvláštnosti: za prvé se týká pouze působnosti trestního práva a za druhé je uplatňováno i mimo rámec práv Úmluvy, v jakékoli oblasti, kam vstupuje trestní právo a reguluje lidské chování.

   Článek 16 se týká omezení politické aktivity cizinců. Podle tohoto ustanovení: Nic ve článcích 10, 11 a 14 nebude bránit velkým smluvním stranám, aby uvalily omezení politických aktivit cizinců.Článek 16 proto jasně specifikuje, že omezení politických aktivit cizinců je v zásadě povoleno podle článku 10, paragraf 2 Úmluvy.

   Článek 17 zakazuje zneužití práv: Nic v této Úmluvě nemůže být interpretováno tak, že by naznačovalo právo jakéhokoli státu, skupiny či osoby vyvíjet jakoukoli činnost, která by směřovala k zneužití jakýchkoli práv a svobod obsažených v Úmluvě ve větší míře, než je v Úmluvě uvedeno.² Toto ustanovení má pro ochranu práv přinejmenším dva důsledky. Za prvé, urážlivé výroky nejsou zahrnuty do ochrany článku 10³. To znamená, že zasahování proti takovým výrokům je přípustné. V takovém případě je nutné analyzovat, jestli státní orgány splnily zvláštní podmínky. Za druhé, stát se nesmí účastnit žádné aktivity nebo vykonávat jakoukoli činnost, která by směřovala k zneužití jakýchkoli práv a svobod, nebo jejich omezení ve větším rozsahu, než je stanoveno v Úmluvě. Jinými slovy, limity omezení práv stanovených v Úmluvě jsou nepřekročitelné.

   Konečně článek 18 zakazuje détournement de pouvoir.⁴ (zneužití moci). Podle tohoto ustanovení: Omezení výše uvedených práv a svobod povolená touto Úmluvou se nevztahují na žádný jiný účel než na ten, pro který byla stanovena.

2. Německý právnický vzdělávací systém a judikatura vypracovaly třístupňovou koncepci řešení problému limitů omezení práv: Schutzbereich - Eingriff - Rechtsfertigung⁵ (ochrana-zásah-akce). V první fázi je třeba určit rozsah svobody a zodpovědět otázku, zda určité lidské aktivity spadají do tohoto rámce. Za druhé je potřeba určit, zda určitá opatření příslušných orgánů, ke kterým byla vznesena stížnost, brání příslušnému právu. Za třetí je třeba ověřit, zda toto omezení je oprávněné a přípustné podle příslušných kritérií.

   ESLP tento model obvykle uplatňuje. Rozsah práv v obecné rovině a právo na svobodu projevu je definován velmi široce: “Svoboda projevu. Toto právo obsahuje svobodu názoru a právo přijímat a poskytovat informace a názory”. Podle judikatury zahrnuje rozsah ochrany podle článku 10 alespoň některé formy oficiálního projevu.⁶ Pouze výjimečně nespadá pod ochranu projev, který zřetelně uráží osoby nebo skupiny osob.

   Zásah do práv je v textu článku 10 odstavec 2 označován těmito pojmy: formality, podmínky, omezení nebo tresty. Omezení je rovněž pojímáno v širším rozsahu a ve většině případů o jeho existenci není pochyb. Omezení může spočívat v soudním rozhodnutí, v administrativním rozhodnutí pouhým právním předpisem nebo legislativou omezující svobodu, nebo ve skutečném omezení. Omezení v podstatě přichází ze strany veřejných orgánů, avšak stát má povinnost ochrany proti omezením ze strany jednotlivců nebo soukromých subjektů.⁷ V takovém případě se neuplatňuje vzorec Schutzbereich - Eingriff - Rechtsfertigung (ochrana-zásah-akce), a uplatnění úmluvy se řídí jinou metodikou.

   Článek 1 par. 1 výslovně dovoluje jediný specifický druh omezení svobody projevu: koncese vysílacích, televizních nebo filmových společností.

   Zde je třeba zmínit důležitý aspekt, kdy omezení nebylo napraveno nebo adekvátně kompenzováno na národní úrovni. Jestliže národní orgány poruší Úmluvu, ale následně uznají její porušení a adekvátně je napraví, pak dotčená osoba nemůže tvrdit, že je obětí porušování práv podle Úmluvy.⁸

3. Je důležité poznamenat, že projev může snadno zasáhnout do práv osob nebo skupin osob, především týkajících se jejich pověsti, důstojnosti nebo soukromého života. V této souvislosti může být zásah do svobody slova oprávněný z důvodu nutnosti ochránit práva jiných osob. Toto mohou být např. práva hájená článkem 8 nebo článkem 9 Úmluvy, nebo pouze výjimečně práva hájená článkem 3 Úmluvy. V takovém případě se Úmluva uplatňuje tehdy, jsou-li v konfliktu dvě nebo více práv Úmluvy. Případy týkající se konfliktu práv mohou být postoupeny ESLP různými stranami podle různých ustanovení Úmluvy na základě výsledku řízení na národní úrovni. V případě konfliktů práv podle čl.8 a podle čl. 10 Úmluvy, Evropský soud pro lidská práva zdůraznil: V případech, které vyžadují, aby právo na respekt soukromého života bylo vyvážené s právem na svobodu slova, soud je názoru, že výsledek soudního podání by se teoreticky neměl lišit podle toho, bylo-li podáno k soudu podle článku 8 Úmluvy osobou, která byla předmětem novinové zprávy, nebo podle článku 10 vydavatelem. V zásadě tato práva zasluhují stejného respektu (ibid., § 106). Tudíž i hranice uznání by teoreticky měla být v obou případech stejná.⁹

4. Podle článku 10 par. 2 Úmluvy stanovila judikatura všeobecné podmínky, které musí být splněny k odůvodnění omezení svobody slova:

   • požadavek právního základu národního právního řádu;

   • požadavek, aby zásah splnil zákonný účel;

   • požadavek proporcionality;

   • požadavek poskytnout relevantní a dostatečné důvody zásahu;

   • požadavek provést analýzu proporcionality podle metodiky stanovené judikaturou ESLP;

   • požadavek zaručit adekvátní procedurální legitimitu zásahu.

5. Zásah do svobody slova musí být stanoven zákonem. Judikatura chápe zákon v tomto případě v substantivním významu, nikoli jako zákon schválený parlamentem. V zemích, kde platí zvykové právo, může být zákon zákonem nepsaným. Podle zavedené judikatury patří interpretace národního práva národním soudům. ESLP zaujímá v této otázce tento postoj:

   149. Pokud se týká argumentů navrhovatele, že národní soudy v jejich případě špatně použily relevantního domácího zákona (viz paragraf 145 výše), Soud zdůrazňuje, že jeho pravomoc posoudit soulad s národním právem je omezena. Je především na národních institucích, zejména soudů, aby interpretovaly a uplatnily domácí právo i v těch oblastech, kde Úmluva „obsahuje“ pravidla tohoto zákona, protože národní orgány jsou ze své povahy především oprávněny vypořádat se s takovými problémy (viz Zagrebačka banka d.d. v. Chorvatsko, č. 39544/05, § 263, 12. prosince 2013). Jako v tomto případě, toto zejména platí, kdy se k případu vztahují složité otázky interpretace domácího práva (viz Anheuser-Busch Inc. v. Portugalsko [GC], č. 73049/01, § 83, ESLP 2007-I). Pokud je interpretace svévolná nebo zjevně nerozumná, je úloha soudu omezena na zjištění, zda je účinek této interpretace v souladu s Úmluvou (ibid., §§ 83 a 86).¹⁰

   V tomto ohledu je role ESLP omezena a postup, který často uplatňuje podle článku 10, lze doložit tímto vyjádřením: „Soud uznává, že omezení bylo založeno na rozumné interpretaci kapitoly 27, článku 2 trestního řádu, který byl platný v příslušné době. Bylo tak uloženo zákonem“.¹¹

   Národní právo by nicméně mělo být v souladu s požadavky dostupnosti a preciznosti. Nedodržování těchto požadavků je docela častý důvod porušování ustanovení Úmluvy. V tomto ohledu ustanovila judikatura tyto standardy:

   124. Jedním z požadavků vyplývajícím z výrazu „předepsáno zákonem“ je předvídatelnost. Takže norma nemůže být považována za „zákon“ ve významu článku 10 § 2, pokud ovšem není formulována s dostatečnou precizností tak, aby umožnila občanovi upravit své chování; občan musí být schopen – v případě nutnosti s vhodnou radou – předvídat na základě okolností důsledky, které může daný úkon mít. Tyto důsledky nemusí být s absolutní jistotou předvídatelné. Zatímco jistota je žádoucí, může ve svém průběhu vyústit v nepřiměřenou nekompromisnost a právo musí být schopno reagovat na změněné okolnosti. V souladu s tím je mnoho zákonů stylizováno tak, že jsou více či méně vágní a jejich interpretace a aplikace jsou otázkou praxe (viz např. Lindon, Otchakovsky-Laurens a July v. France [GC], č.. 21279/02 a 36448/02, § 41, ECHR 2007‑IV; Centro Europa 7 S.r.l. a Di Stefano, zmíněný výše, § 141; a Delfi AS v. Estonia [GC], č. 64569/09, § 121, ESLP 2015).

   125. Úroveň přesnosti vyžadovaná národní legislativou – která nemůže platit pro všechny případy – závisí do značné míry na obsahu příslušného zákona, oblasti, kterou pokrývá, a počtu a statutu těch, kterým je adresována. (viz Centro Europa 7 S.r.l. a Di Stefano, § 142, a Delfi AS, § 122, obě kauzy citovány výše). Soud shledal, že u osob provádějících profesionální činnost, které jsou zvyklé postupovat s velkou opatrností při své práci, lze v tomto ohledu očekávat, že se se zvýšenou pečlivostí zaměří na posouzení rizik, jež taková činnost obnáší. (viz Lindon, Otchakovsky-Laurens a July, zmíněné výše, § 41, s dalšími odkazy).¹²

6. Podle článku 10 par. 2 musí omezení sledovat oprávněný účel. Příslušné ustanovení vyjmenovává tyto důvody pro omezení:

   (i) národně bezpečnostní zájmy, (ii) územní celistvost nebo (iii) veřejná bezpečnost, (iv) prevence nepokojů nebo zločinné činnosti, (v) ochrana zdraví nebo (vi) morálky, (vii) ochrana pověsti nebo práv druhých, (viii) prevence zveřejnění informací, které byly získány jako tajné nebo (ix) zachování autority a nezávislosti soudní moci.

   Protože je seznam zájmů opravňujících omezování velmi obsáhlý a zájmy jsou stylizovány velmi všeobecně, ESLP bude pouze ve výjimečných případech konstatovat, že specifická opatření nesledovala přípustný cíl. Limity omezení nehrají v praxi důležitou roli.

7. Podle článku 10 par. 2 úmluvy by měla být opatření proti zásahům do svobody slova v demokratické společnosti nezbytná. Soud shrnul svůj postoj k této větě následujícím způsobem:

   124. Všeobecné principy týkající se nezbytnosti omezení svobody slova, zdůrazňované soudem mnohokrát od jeho rozsudku v kauze Handyside v. Spojené Království (7. prosince 1976, Serie A č. 24), byly shrnuty v kauze Stoll v. Švýcarsko ([GC] č. 69698/01, § 101, ESLP 2007-V) a znovu zopakovány nedávno v kauze Animal Defenders International v. Spojené Královstsví ([GC], č. 48876/08, § 100, ESLP 2013), následovně:

   “(i) Svoboda slova je jedním ze základních kamenů demokratické společnosti a jednou ze základních podmínek jejího pokroku a sebenaplnění každého člověka. Paragraf 2 článku 10 se nevztahuje pouze na ‘informace’ nebo ‘názory’, které jsou přijímány kladně, nebo jsou považovány za neurážlivé, nebo nehodny zájmu, ale také takové, které jsou urážlivé, šokující nebo znepokojující. Toto jsou požadavky pluralismu, tolerance a velkorysosti, bez nichž je „demokratická společnost“ nemyslitelná. Jak uvedeno v článku 10, tato svoboda podléhá výjimkám, které … však musí být přesně vymezeny, a jakákoli omezení musí být přesvědčivě ustanovena …

   (ii) Adjektivum ‘nezbytné’, ve smyslu článku 10 § 2, se vztahuje k existenci ‘naléhavé sociální potřeby’. Smluvní státy pouze okrajově posuzují existenci takové potřeby, ale zde nastupuje evropský dohled, který posuzuje v této oblasti legislativu a rozhodnutí, i když jsou činěna nezávislým soudem. Soud je tudíž oprávněn učinit finální rozhodnutí, je-li ‚omezení’ v souladu se svobodou slova podle článku 10.

   (iii) Úloha soudu ve své dohledové kompetenci není nahradit kompetentní národní orgány, ale podle článku 10 posoudit jejich rozhodnutí na základě jejich oprávnění rozhodovat. To neznamená, že dohled se vztahuje pouze na zjištění, zda příslušný stát uplatňuje svou pravomoc rozumně, pečlivě a v dobré víře. Soud se ale musí zabývat stížností na zásah v rámci případu jako celku a určit, zda byl ‚přiměřený zákonnému sledovanému účelu‘, a zda důvody uvedené národními soudy jsou ‚relevantní a dostatečné‘. Soud se musí ujistit, že národní soudy uplatnily standardy, které jsou v souladu s principy obsažené v článku 10, a že se opíraly o přijatelné posouzení relevantních skutečností …”¹³

   Judikatura v těchto případech vyžaduje, aby zásah byl v rámci sledovaného účelu přiměřený.

   V německém právním systému a mnohých dalších legislativách ovlivněných německou judikaturou princip proporcionality sestává ze tří základních prvků: (i) princip efektivity (vhodnosti); (ii) princip nezbytnosti a (iii) princip přísné proporcionality.¹⁴ Princip efektivity (vhodnosti) vyžaduje, aby opatření byla efektivně a účelně uplatňována. Princip nezbytnosti/nutnosti vyžaduje, aby státní orgány zvolily co nejméně restriktivní opatření při zachováni účelu, za jakým byla činěna. Přísná proporcionalita znamená, že by měla být dosažena korektní rovnováha mezi konfliktními zájmy.

   Princip proporcionality v tomto smyslu slova vkládá do zákona obecné požadavky účelnosti a hodnotovosti.¹⁵ Zásah do práv je proporcionální, je-li v souladu s požadavky na účelnost a hodnotovost. Zároveň může být princip proporcionality použit s různým stupněm tvrdosti a intensity. V některých případech Soud diskvalifikuje pouze flagrantně iracionální opatření, kdežto v jiných případech si soudy kladou laťku mnohem výše.

   ESLP se příležitostně zabývá efektivností (vhodností) použitých opatření ¹⁶, ale nedělá to systematicky. Soud může někdy zvážit použití méně restriktivních alternativ¹⁷, ale takový obecný požadavek nekodifikuje. Ve většině případů se nezabývá efektivitou a nezbytností (tj. požadavkem použít nejméně restriktivních opatření). To může vzbudit dojem, že efektivita a nezbytnost zvažovaných opatření se předpokládají. Analýza ESLP se zabývá otázkou proporcionality v užším slova smyslu. Argumenty se především týkají příslušných zájmů a jejich váhy. V praxi je princip proporcionality aplikovaný ESLP omezen na požadavek proporcionality v užším slova smyslu.

   V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v mnoha případech týkajících se posouzení proporcionality je zásadní otázkou přísnost sankcí. V takových případech se Soud nezbytně nezabývá určitou sankcí, ale tím, že specifická sankce týkající se navrhovatele se zdá příliš přísná s ohledem na okolnosti případu.

8. Judikatura dále vyžaduje, aby národní soudy zdůvodnily omezení relevantními a dostatečnými důvody. Nejsou-li uvedeny relevantní nebo dostatečné důvody, je to porušení judikatury ESLP. Takový přístup je tedy porušením Úmluvy, aniž by muselo být zaujato jasné stanovisko k otázce proporcionality jako takové. Neuvedení relevantních nebo dostatečných důvodů neznamená, že soud rozhodl, že restriktivní opatření jsou nepřiměřená, byla-li patřičně ospravedlněná. V mnoha případech však je jasné, že poskytnutí relevantních nebo dostatečných důvodů je svázáno s nepřiměřeností zásahu samotného.

9. Článek 10 par. 2 obsahuje jednu důležitou směrnici pro vyvažování protikladných hodnot: _Naplňování těchto svobod […] s sebou přináší povinnosti a odpovědnost._Na první pohled může být tato věta, která se neobjevuje v jiných omezujících formulacích úmluvy, chápána jako povolení dalekosáhlejších omezení práv, než je tomu u jiných základních svobod. Judikatura se obvykle ubírá tímto směrem. Zde je však třeba upozornit na dva prvky. Za prvé, judikatura připouští dalekosáhlá omezení tzv. nenávistných projevů.¹⁸ Za druhé, judikatura se odvolává na zásady _odpovědné žurnalistiky _a principy profesionální etiky jako parametry pro posuzování povolení zásahů do novinářského projevu. ESLP posuzuje především to, zda novináři postupovali s náležitou péčí. Postoj Soudu lze shrnout následovně:

   90. Soud rovněž zdůrazňuje, že ochrana novinářů podle článku 10 Úmluvy je platná pod podmínkou, že jednají v dobré víře při poskytování přesné a spolehlivé informace v souladu s principy odpovědné žurnalistiky (viz mutatis mutandis, Bladet Tromsø a Stensaas, zmíněno výše, § 65; Fressoz a Roire v. France [GC], č. 29183/95, § 54, ESLP 1999‑I; Kasabova v. Bulgaria, č. 22385/03, §§ 61 a 63-68, 19 duben 2011; a Times Newspapers Ltd v. the United Kingdom (č. 1 a 2), č. 3002/03 a 23676/03, § 42, ESPL 2009). V judikatuře Soudu se koncept odpovědné žurnalistiky zatím spíše soustředil především na problémy související s obsahem publikace nebo ústního vyjádření (viz např. Bladet Tromsø a Stensaas,zmíněno výše, §§ 65-67; Fressoz a Roire, zmíněno výše, §§ 52-55; Krone Verlag GmbH v. Austria, č. 27306/07, §§ 46-47, 19 červen 2012; Novaya Gazeta a Borodyanskiy v. Russia, č. 14087/08, § 37, 28 březen 2013; Perna v. Italy [GC], č. 48898/99, § 47, ESLP 2003‑V; Times Newspapers Ltd, zmíněno výše, § 45; Ungváry a Irodalom Kft v. Hungary, č. 64520/10, § 42, 3prosinec 2013; a Yordanova a Toshev v. Bulgaria, č. 5126/05, §§ 53 a 55, 2 říjen 2012), než na veřejné chování novináře.

   Koncept odpovědné žurnalistiky jakožto profesionální činnosti podléhající ochraně dle článku 10 úmluvy se však neomezuje na obsah informace, která je shromážděna a/nebo rozšiřována novinářskými prostředky. Tento koncept mj. rovněž zahrnuje zákonnost chování novináře, včetně a ve vztahu k živé kauze, jeho veřejné interakce s úřady při výkonu své novinářské práce. Skutečnost, že novinář porušil v této souvislosti zákon, je velmi relevantním, i když ne rozhodujícím, faktorem při posuzování, zda jednal odpovědně.¹⁹

10. Zvažování rovnováhy podle principu proporcionality se vždy provádí v kontextu specifických faktických okolnostech případu. Tyto okolnosti mohou vyžadovat obsáhlou individualizaci zvažované rovnováhy, kdy jsou brány v úvahu buď specifické individuální zájmy, nebo specifické konkrétní okolnosti. V jiných případech je možné přistoupit k dalekosáhlému zevšeobecnění zvažované rovnováhy a oprostit se od individuálních aspektů. V každém případě obsahuje judikatura obsáhlý výčet principů, které stanoví vyváženost protikladných zájmů posouzením, zda se jedná o zájmy relevantní (jako je veřejná debata), nebo typické skutkové okolnosti, které jsou též relevantní (jako je profesionální statut mluvčího nebo osoby, o které mluvčí hovoří). Především je nutné analyzovat: 1) statut mluvčího (poslance, politika, soudce, úředníka, novináře, účastníka veřejné debaty), 2) povahu projevu (zda přispívá k veřejné debatě, politické, umělecké, komerční, soukromé…), 3) statut osoby, která je předmětem projevu (politik, soudce, veřejná osoba, soukromá osoba, firma, zranitelná skupina, etnické menšiny…), jakož i 4) povaha a intensita zasahování.²⁰ Pro účely vyváženosti je především důležité vzít v úvahu, zda se jedná o projev, který konstatuje fakta nebo obsahuje hodnotový soud. Všechny tyto prvky obsažené v judikatuře by též měly být zohledněny národními soudy, chtějí-li mít absolutorium při poskytování dostatečných a relevantních důvodů pro omezení svobody slova. Jsou to důležité metodické prvky vyváženosti, ale nebyly systemizovány judikaturou.

11. U některých typů případů stanovil ESLP podrobnější systemizovanou metodiku, podle které se musí řídit národní soudy při posuzování proporcionality pochybných opatření a zdůvodnit svá rozhodnutí. Uvedeme zde několik příkladů. Soud stanovil níže uvedená kritéria pro posouzení případů, kdy právo na svobodu slova je poměřováno s právem na soukromí:

    (α) Přínos k debatě veřejného zájmu

    (β) Jak známá je dotčená osoba a jaký je předmět zprávy?

    (γ) Dřívější chování dotčené osoby

    (δ) Obsah, forma a důsledky uveřejnění

    (ε) Okolnosti, za kterých byly pořízeny fotografie.²¹

    Při posuzování, zda bylo omezení svobody slova přiměřené, Soud musí vzít v úvahu, zda byly žadateli k dispozici jiné účinné prostředky k nápravě provinění, které hodlal odkrýt. _  _74. Při posuzování přiměřenosti omezení svobody slova úředníka, musí Soud vzít v úvahu mnoho jiných faktorů. V prvé řadě je zvláštní pozornost věnována veřejnému zájmu na zveřejnění informace. Soud zdůrazňuje, že v článku 10 § 2 Úmluvy je věnováno málo prostoru pro omezení debaty o problémech veřejného zájmu (viz, kromě jiných autorit, Sürek v. Turkey (č. 1) [GC], č. 26682/95, § 61, ESLP 1999-IV). V demokratickém systému musí být činnost nebo nečinnost vlády předmětem pečlivé kontroly nejen ze strany legislativní a soudní moci, ale také ze strany médií a veřejného mínění. Zájem veřejnosti o určitou informaci může být někdy tak silný, že převýší dokonce i zákonnou povinnost zachovat důvěrnost (viz Fressoz a Roire v. France [GC], č. 29183/95, ESLP 1999-I, a Rádio Twist, a.s. v. Slovakia, č. 62202/00, ESLP 2006-XV).

    75. Druhý faktor důležitý pro vyvažování je autentičnost zveřejněné informace. Je na kompetentních státních orgánech, aby přijaly opatření, která by vhodně a bez excesů reagovala na bezdůvodná pomlouvačná nařčení, nebo formulovaná ve zlém úmyslu. (viz Castells v. Spain, 23 dubna 1992, § 46, Series A č. 236). Navíc přináší svoboda slova s sebou povinnosti a odpovědnost, a kdokoli chce zveřejnit informaci, si musí pečlivě podle okolností ověřit, že informace je přesná a spolehlivá (viz mutatis mutandis, Morissens v. Belgium, č. 11389/85, rozhodnutí Komise 3.května 1988, DR 56, str. 127, a Bladet Tromsø a Stensaas v. Norway [GC], č. 21980/93, § 65, ESLP 1999-III).

    76. Na druhé straně musí Soud zvážit možnou škodu vzniklou veřejné moci v důsledku daného zveřejnění a posoudit, zda tato škoda převyšuje veřejný zájem na zveřejnění informace (viz mutatis mutandis, Hadjianastassiou v. Greece, 16.prosince 1992, § 45, Series A č. 252, a Stoll, zmíněno výše, § 130). V této souvislosti může být předmět zveřejnění a povaha dotyčného orgánu relevantní (viz Haseldine, zmíněno výše).

    77. Motiv reportéra pro zveřejnění informace je dalším určujícím faktorem při rozhodování, zda má být zmíněné zveřejnění ochráněno či nikoli. Například zveřejnění motivované osobní křivdou nebo osobním nepřátelstvím či očekáváním osobní výhody, by neodůvodňovalo významně silnou úroveň ochrany (ibid.). Je důležité říci, že zveřejnění bylo učiněno v dobré víře a s přesvědčením, že informace je pravdivá, že bylo ve veřejném zájmu ji zveřejnit, a že žádný jiný, diskrétnější, prostředek nápravy křivdy nebyl dostupný.

    78. Konečně v souvislosti s posouzením proporcionality omezení týkajícího se legitimního účelu, je vyžadována pečlivá analýza trestu uloženého navrhovateli a jeho důsledky (viz Fuentes Bobo, zmíněno výše, § 49).

    V rostoucím počtu případů se ESLP zaměřuje na posouzení metodiky užívané národními soudy. Aplikuje-li národní soudce správně metodiku doporučenou ESLP, pak ESLP shledá, že Úmluva byla naplněna, a není třeba posuzovat příslušný případ z hlediska ESLP. Není-li tato metodika použita, je to dostatečným důvodem pro konstatování, že se jedná o porušení judikatury ESLP.

12. Někdy Soud posuzuje procedurální správnost pochybných opatření. Může zkoumat buď procesní správnost obecné legislativy nebo jednotlivých opatření.

    Posuzování správnosti obecné legislativy lze doložit těmito hledisky:

    108. Z této judikatury vyplývá, že aby bylo možné určit proporcionalitu obecného opatření, musí soud především posoudit legislativní aspekty, které ji umožňují (James and Others, § 36). Kvalita parlamentního a soudního přezkoumání nezbytnosti opatření je obzvláště důležitá (např., Hatton, at § 128; Murphy, at § 73; Hirst at §§ 78-80; Evans, at § 86; a Dickson, at § 83, vše zmíněno výše). Je rovněž relevantní vzít v potaz riziko zneužití v případě uvolnění obecného opatření, což je potom k posouzení příslušnými státními orgány (Pretty, § 74). Je zjištěno, že obecné opatření je vhodnější prostředek dosažení rozumného cíle, než opatření určená k posuzování případ od případu, která mohou vyústit v riziko velké nejistoty (Evans, § 89), sporů, výdajů, průtahů (James and Others, § 68 and Runkee, § 39), diskriminace a libovůle. (Murphy, at §§ 76-77 and Evans, § 89). Uplatnění obecného opatření má svůj názorný dopad v praxi a je tudíž závažný pro proporcionalitu případu (viz např. James and Others, zmíněno výše, § 36). […]

    115. Tato specifická kompetence parlamentu a obsáhlé předlegislativní konzultace o kompatibilitě Úmluvy ohledně zákazu vysvětluje stupeň podřízenosti národních soudů vůči rozhodnutí parlamentu přijmout zákaz (především paragrafy 15 a 24 výše). Proporcionalita byla nicméně předmětem podrobné debaty u Nejvyššího soudu a ve Sněmovně lordů. Obě instituce analyzovaly příslušnou judikaturu Úmluvy a zásady, diskutovaly o závažnosti výše zmíněného rozsudku VgT a pečlivě tuto judikaturu aplikovaly v oblasti zákazu. Všichni soudci na obou úrovních schválili účel zákazu včetně odůvodnění výběru legislativy, a všichni konstatovali, že toto omezení práv navrhovatele je nezbytné a přiměřené podle článku 10 Úmluvy.

    116. Soud přikládá velkou váhu těmto precizním a relevantním posouzením parlamentních a soudních orgánů týkajících se komplexního regulačního režimu politického vysílání ve Spojeném Království a jejich názoru, že obecná opatření jsou nezbytná k zamezení zkreslování zásadní veřejné debaty a podkopávání demokratického procesu.²²

    Pokud se týká procesní správnosti jednotlivých opatření, vyjádřil ESLP především tyto názory:

    133. Kromě výše uvedených faktorů mohou být za některých okolností brány v úvahu při posuzování proporcionality omezení svobody slova i faktory spravedlivosti řízení a procesní záruky (viz Association Ekin v. France, č. 39288/98, § 61, ESLP 2001‑VIII; Steel and Morris v. the United Kingdom, č. 68416/01, § 95, ESLP‑2005 II; Kyprianou v. Cyprus [GC], č. 73797/01, §§ 171 and 181, ESLP‑2005 XIII; Saygılı a Seyman v. Turkey, č. 51041/99, §§ 24-25, 2.června 2006; Kudeshkina v. Russia, no. 29492/05, § 83, 26.února 2009; Lombardi Vallauri v. Italy, č. 39128/05, § 46, 20.října 2009; Sanoma Uitgevers B.V. v. the Netherlands [GC], č. 38224/03, § 100, 14.září 2010; Cumhuriyet Vakfı and Others v. Turkey,č. 28255/07, § 59, 8.října 2013; and Morice v. France [GC], č. 29369/10, § 155, ESLP 2015).

    134. V případu Association Ekin, který se týkal administrativního zákazu distribuce a prodeje knihy “cizího původu”, Soud rozhodl, že právní rámec by měl mj. zajistit účinné soudní přezkoumání takových zákazů, aby bylo zamezeno zneužití práva. (zmíněno výše, § 58). Soud uvedl, že administrativní soudy vykonaly pouze omezené přezkoumání důvodů pro takové zákazy. V případě navrhovatele provedl Conseil d’Etat kompletní přezkum, ale jeho praktická účinnost byla oslabena přílišnou délkou řízení. Soud usoudil, že takový nedostatečný soudní přezkum neposkytl dostatečné záruky proti zneužití (ibid., § 61).

    135. V případu Lombardi Vallauri, kde kandidatura navrhovatele na místo učitele na církevní univerzitě byla zamítnuta na základě údajných neortodoxních názorů, Soud konstatoval, že v řízení před fakultní radou nedostal žadatel příslušné procesní záruky (zmíněno výše, §§ 46-48). V rámci soudního přezkoumání administrativní soudy omezily svá šetření pochybných rozhodnutí na skutečnost, že fakultní rada vzala v potaz odmítnutí kongregace schválit navrhovatelovu kandidaturu. To, že navrhovatel nedostal přesné důvody odmítnutí kandidatury, vyloučilo jakoukoli možnost kontradiktorní debaty. V souladu s tím Soud rozhodl, že soudní přezkoumání nebylo odpovídající (ibid., §§ 51 and 54).

    136. V případu Cumhuriyet Vakfı and Others, který se týkal soudního zákazu národních novin vydaného v rámci civilního řízení o ochraně práv osobnosti, soud konstatoval, že navrhovatelé nedostali dostatečné záruky (zmíněno výše, § 75). Vzal v potaz (i) obzvláště široký rozsah soudního příkazu, (ii) jeho nadměrně dlouhé trvání, (iii) to, že národní soud vůbec nezdůvodnil předběžné nařízení, a (iv) nemožnost navrhovatelů zpochybnit toto opatření dříve, než bylo uloženo (ibid., §§ 62-74).²³

13. V některých případech přesahuje urovnání konfliktních principů a práv, nebo vyvážení konfliktních principů posouzení jednotlivých případů a vede k formulování určitých pravidel, která vyjadřují rovnováhu, která má být mezi nimi nalezena. Můžeme uvést několik příkladů: není obecná povinnost novinářů distancovat se od vyjádření jiné osoby²⁴ nebo princip ochrany novinářských zdrojů²⁵.

14. V některých případech, ne však často, Soud odkazuje na podstatu určitých práv.²⁶ To připomíná princip _Wesensgehaltsgarantie _v německém právu jako nepřekročitelnou hranici pro zasahování státu do práv.²⁷ V tomto ohledu je však třeba upozornit na následující skutečnosti. Za prvé (a dost podobně jako v německém právním řádu), podstata práv je vágní a intuitivní pojem, postrádající jakékoli definice.²⁸ Za druhé, ani Úmluva ani judikatura (na rozdíl od německého základního práva) neformulovaly všeobecné pravidlo zakazující jakoukoli formu zásahu do podstaty práv, a především svobody slova. Za třetí, tento pojem se objevuje jaksi mimochodem (in obiter dicta), spíše než v jádru argumentace, a v právech úmluvy nehraje významnou roli při limitaci omezení.

15. Podle judikatury nese vláda důkazní břemeno v případě uložení opatření omezujících svobodu chráněnou úmluvou.²⁹ Na první pohled se takový přístup může jevit jako příznivý pro navrhovatele, protože je těžké přesvědčivě obhájit nezbytnost zásahu proti svobodě slova, jeho účelnosti a hodnotové racionálnosti. Tento požadavek je ale uplatňován s velkou flexibilitou. Nepodaří-li se vládě přesvědčit Soud (ESLP), že omezení bylo oprávněné, Soud rozhodne, že byla porušena úmluva³⁰, i když mohou existovat objektivní důvody pro omezení, a i když by byla jiná žalující strategie úspěšná. Výsledek případu může tedy záviset na kvalitě písemné obžaloby.³¹ Řešení vycházející ze selhání národního soudu zdůvodnit omezení platí však svou cenu, protože omezuje efekt takového soudu „proti všem“ (erga omnes).³² Veřejnost může dojít k závěru, že podstatný problém případu zůstává otevřený a že lépe zpracovaná obžaloba v podobném případě může v budoucnu vyústit v jiný výsledek.
16. Je třeba závěrem zdůraznit, že judikatura týkající se všeobecně limitů omezení práv, především však svobody slova, je tak bohatá, že se zdá nemožné ji zasadit do systému. V některých případech se Soud snaží vytvořit určité návody nebo pokyny, jak vyvážit obě zásady. Soud pouze zřídka formuluje určitá pravidla, která reflektují výsledek porovnání a vystihují rovnováhu mezi konfliktními právy a principy. Výjimečně formuluje Soud důkladnější metodiku porovnávání. Ve většině případů se Soud omezuje na uplatnění několika návodů z předešlých judikatur, které považuje za obzvláště relevantní pro dotyčný případ, a provádí porovnání konfliktních zájmů a hodnot. Soud se zpravidla opírá o tři hlavní příčiny porušení článku 10 úmluvy: (i) nedostatečná kvalita (nepřesnost) národního zákona³³, (ii) nepřiměřenost omezení a nedostatečné³⁴ nebo spíše (iii) žádné dostatečné důvody opravňující omezení³⁵ V praxi je nejdůležitějším omezením limitů práv princip proporcionality, který dává evropskému soudci velmi široké možnosti posouzení. Tento princip v podstatě neurčuje státům žádné přesné limity pro omezení práv, má však zásluhu na strukturování rozpravy o právech v rámci podání stran nebo soudní rozpravy.

Poznámky