předseda Evropského soudu pro lidská práva
Linos-Alexandre Sicilianos
Vážený pane nejvyšší státní zástupce,
vážení předsedové,
Excelence,
vážená paní ministryně,
ctění přednášející a hosté,
je pro mě velkým potěšením, že mohu zahájit tuto konferenci o zárukách spravedlivého procesu a médiích. Jménem svým a mých kolegů soudců Wojtyczeka a Pejchala bych rád poděkoval našim hostitelům, především nejvyššímu státnímu zástupci Zemanovi, za laskavé pozvání k setkání v Praze.
Vybrali jste neobyčejně zajímavé téma pro dnešní diskusi, tedy vztah mezi zárukami spravedlivého procesu a médii.
Tématem mého příspěvku bude vztah mezi třemi různými články Evropské konvence o lidských právech. Jedná se o následující:
- právo na spravedlivý proces a presumpce neviny podle článku 6 § 1 a 6 § 2;
- právo na soukromý život podle článku 8; a
- právo na obdržení a sdělení informace podle článku 1.
Nejdříve v krátkosti zmíním každé právo a jeho relevanci pro zpravodajství o trestním řízení.
Předtím bych však rád odkázal na doporučení Výboru ministrů Rady Evropy Rec(2003)13 členům členských států o Ustanovení o poskytování informací o trestním řízení prostřednictvím médií.1
Tento text, přijatý v roce 2013, shrnuje hlavní principy, které musí brát v úvahu jak soudy, tak i média. Tedy, jinak řečeno, tento text je v podstatě založen na soudním precedenčním právu.
Právo na spravedlivý proces a presumpce neviny
Článek 6 § 1 Úmluvy stanoví právo na spravedlivé a veřejné soudní jednání. Soud rozhodl, že pod zvláštní ochranou musí být zachování mlčenlivosti v rámci soudního šetření, vzhledem k tomu, co je v sázce v trestním řízení jak pro výkon spravedlnosti, tak vzhledem k právu vyšetřovaného být považován za nevinného.
A vskutku, podle článku 6 § 2: “Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.”
Presumpce neviny je jedním ze základů spravedlivého procesu podle článku 6 § 1. Ten bude porušen, pokud soudní rozhodnutí nebo výrok veřejného činitele týkající se osoby obžalované z trestného činu vyjadřuje názor, že tato osoba je vinna, dříve, než byla jeho vina prokázána zákonným způsobem.
Soud rozlišuje výroky, které vyjadřují názor, že dotyčná osoba je vinna, a výroky, které pouze popisují „stav podezření“. První výroky porušují presumpci neviny, kdežto druhé výroky nikoli.
Ovšem článek 6 § 2 nemůže bránit úřední moci informovat veřejnost o průběhu trestního řízení, ale vyžaduje, aby tak bylo činěno se zdrženlivostí a uvážlivostí tak, aby byla respektována presumpce neviny. Soud zdůrazňuje důležitost výběru slov při výrocích veřejných činitelů.
Uvedu dva příklady soudního pojednání presumpce neviny.
V případu Allenet de Ribemont v. France2, několik nejvýše postavených příslušníků francouzské policie označovalo pana Alleneta de Ribemonta za podněcovatele vraždy, a tím pádem spolupachatele vraždy.
To bylo jasně prohlášením viny obviněného, které za prvé dalo podnět veřejnosti nabýt přesvědčení, že je vinen, a za druhé vyslovilo rozsudek před posouzením skutečností kompetentní soudní mocí. Soud toto shledal porušením článku 6 § 2.
V případu Butkevičius v. Lithuania3 poskytl generální prokurátor rozhovor médiím několik dní po zatčení obviněného, ve kterém prohlásil že „má dostatek jasných důkazů o vině“ obviněného. O dva dny později kvalifikoval trestný čin obviněného „jako pokus o podvod“. Obviněný byl následně uznán vinným. V souvislosti s výroky generálního prokurátora Soud rozhodl, že zatímco tyto výroky byly znepokojující, mohly být interpretovány jako pouhé tvrzení, že bylo dostatek důkazů pro to, aby soud shledal vinu, a tudíž oprávnil žádost k Seimas o povolení zahájit trestní řízení. Soud zaujal odlišné stanovisko, pokud se týká předsedy parlamentu, který v novinách hovořil o obviněném jako o „příjemci úplatku.“
Právo na soukromý život podle článku 8
-
Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
-
Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Obviněný si může rovněž stěžovat na porušení jeho práva na soukromý život v důsledku výroků veřejných činitelů v souvislosti s probíhajícím trestním řízením, nebo v mediálních výstupech.
Uvedu zde jeden příklad. V kauze Craxi v. Italy4 si obviněný stěžoval na rozhodnutí státního zástupce uložit dokumenty do registru soudu, což porušilo jeho právo na respektování korespondence. Tisk tento materiál vypátral (odposlechl telefonický hovor) a uveřejnil jej. V tomto případě Soud rozhodl, že vnitrostátní orgány nejenže neměly negativní povinnost nevědomě zveřejnit informace chráněné článkem 8, ale že rovněž měly podniknout kroky k zajištění efektivní ochrany práva obviněného na respektování jeho korespondence.
Právo přijímat a rozšiřovat informace
Podle článku 10:
“1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.“
Svoboda projevu zaručena článkem 10 Úmluvy zahrnuje svobodu přijímat a rozšiřovat informace. Soud upozorňuje, že svoboda projevu je jedním z nejdůležitějších základů demokratické společnosti a že je obzvláště důležité zabezpečit ochranu tisku.5
Nejenže mají média úlohu rozšiřovat takové informace a myšlenky: veřejnost má rovněž právo je obdržet. Je vskutku oprávněným zájmem veřejnosti být informována o probíhajícím trestním řízení a o fungování justice. Toto je ve veřejném zájmu.
V demokratické společnosti hrají média zásadní roli. Nesmí samozřejmě překročit určité hranice, především pokud se týká respektování pověsti a práv osob a nutnosti zabránit zveřejnění informací získaných důvěrně. Nicméně je povinností médií rozšiřovat informace a myšlenky týkající se věcí veřejného zájmu.
Zpravodajství a komentování o soudním řízení přispívá k jeho propagaci a je tak plně v souladu s požadavkem podle článku 6 § 1 Úmluvy, že soudní řízení je veřejné.
Rád bych ukázal vzájemný vztah těchto tří práv na jednom případu, který se týkal propuštění hlavního prokurátora na základě jeho vyjádření o soudkyni v tiskové zprávě a v rozhovoru, který poskytl médiím. V případu Brisc v Romania 6, zjistily disciplinární úřady, že pan Brisc odhalil informace o probíhajícím vyšetřování a že se vyjadřoval neuctivě o soudkyni, kdy na základě jeho vyjádření ji média ztotožnila s finančním podvodem.
Pan Brisc podal stížnost k Soudu, kde tvrdil, že jeho odvolání z funkce hlavního prokurátora proto, že poskytl informace médiím, je porušením jeho práva na svobodu projevu. Úkolem Soudu bylo posoudit vyváženost mezi právem pana Brisca podle článku 10, právem soudkyně podle článku 8, která podala proti němu stížnost, a speciální ochranou mlčenlivosti v průběhu soudního vyšetřování podle článku 6 § 1.
Soud vzal v úvahu skutečnost, že obviněný poskytl vyjádření médiím v kontextu plnění svých povinností jako státní zástupce, kdy bylo jeho profesionální povinností poskytnout informaci médiím o vyšetřování, které bylo středem jejich pozornosti.
Soud konstatoval, že obviněný postupoval s opatrností, neuvedl jména nikoho ze zúčastněných v případu. Informace poskytnutá panem Briscem byla „minimální a všeobecná, avšak nutná k tomu, aby veřejnost porozuměla skutkové podstatě případu.“ Tedy nic nenasvědčovalo tomu, že porušil mlčenlivost týkající se vyšetřování.
Pokud se týká práv soudkyně podle článku 8, Soud rovněž nebyl přesvědčen, že tisková zpráva a interview mohou být považovány za útok překračující nutný práh vážnosti, který by způsobil předsudky vůči její profesionální pověsti.
Jaké závěry o zárukách spravedlivého procesu a médiích bychom tedy mohli učinit? Já bych rád učinil tři.
Za prvé, práce soudů je předmětem neustálé veřejné debaty, která je živena skutečností, že žijeme ve světě komunikace prostřednictvím sociálních médií a sofistikovanějšího mediálního zpravodajství. Veřejnost má také oprávněný zájem být informována o probíhajícím trestním řízení a fungování justice.
Za druhé, veřejní činitelé mohou hovořit o probíhajícím trestním řízení, ale jejich výběr slov je důležitý, musí tak činit se zdrženlivostí a rozvážností.
Za třetí, musíme brát v úvahu právo na soukromí a soukromý život obviněného.
Tato tři práva, která jsem dnes připomenul, mohou být ve vzájemném rozporu. Vnitrostátní soudy je musí vyvažovat s ohledem na skutečnosti každého jednotlivého případu.
Popularizace precedenčního práva Soudu o tomto a jiných problémech je výsostně důležitá pro fungování systému Úmluvy. Proto je důležité zintenzivnit spolupráci mezi členskými státy Rady Evropy, jako jsou země Višegrádské skupiny. Podporuji všechny snahy posílit tuto spolupráci, například vytvořením Višegrádského centra pro srovnávací právo.
Dámy a pánové, rád bych ještě jednou poděkoval za příležitost k vám dnes promluvit. Děkuji.