socioložka médií, Masarykova univerzita Brno

Marína Urbániková

Vztah médií a justice, zejména ty trestní, místy balancuje na pomezí lásky a nenávisti. Vzájemně se sice potřebují, ale zároveň se obviňují z přílišného tajnůstkaření, nesrozumitelnosti a vágnosti (na straně justice) nebo naopak povrchnosti, přílišného zjednodušování a nepřesnosti (na straně médií). Proč je ale důležité, aby tento vztah fungoval, a jaká specifika má pro obě strany informování o trestních řízeních?

Marína Urbániková

Média a justice by navzdory občasným střetům rozhodně neměly být nepřáteli, a to zejména kvůli tomu, že jejich hladká spolupráce je v zájmu celé společnosti. Veřejnost chce, a také by měla být, o významných soudních sporech a obecně o dění v justici informována. Obrazně řečeno, jelikož ale mají soudní síně omezenou kapacitu, hlavním zprostředkovatelem mezi právním systémem a společností jsou právě média. Cílem tohoto příspěvku je shrnout, proč je důležité o dění v justici informovat (kap. 1), popsat vybrané mechanizmy fungování médií (kap. 2) a postoje a očekávání veřejnosti od justice (kap. 3), následně poukázat na vybrané problémy informování o trestních řízeních na straně médií (kap. 4), a na základě tohoto kontextu formulovat některé doporučení pro zástupce a zástupkyně justice (kap. 5).

1. Proč je důležité informovat o dění v justici?

Informovanost veřejnosti je důležitá hned z několika důvodů. V první řadě, lidé musí vědět, co se stane těm, kteří porušují zákon, a to nejen kvůli pocitu bezpečnosti a společenské stabilitě (zvláště v trestních řízeních platí, že došlo k porušení klíčových společenských norem a hodnot a veřejnost potřebuje vidět nápravu), ale i kvůli odstrašení dalších možných pachatelů. Jednoduše řečeno, aby lidé věděli, že systém funguje a nemusí se bát, musí vědět, a proto i vidět, že justice efektivně a spravedlivě potrestá viníky, ochrání nevinné, a je schopna mezi těmito dvěma kategoriemi spolehlivě rozlišovat.

Informovanost a transparentnost je kromě toho důležitá i pro posilování důvěry veřejnosti v právní systém. Pokud totiž veřejnost neví, jak justice funguje, není jí jasné, kdo a jak rozhoduje, a není pro ni srozumitelné, jak se postupuje v konkrétních případech, těžko potom může důvěřovat výsledku. Důvěra veřejnosti je klíčová, protože od ní se odvíjí akceptace konkrétních soudních rozhodnutí, respektování právního řádu jako takého (pokud veřejnost nemá důvěru v justici, bude hledat jiné způsoby řešení sporů), ale také ochrana justice před politickými vlivy (pokud lidé nebudou justici důvěřovat, nepostaví se za ni v případě politického útoku), a v širším smyslu fungování společenského systému a politického zřízení.

Z těchto důvodů vyplývá, že spravedlnost nestačí pouze vykonat; musí být vidět, že byla vykonána. K tomu v minulosti sloužilo veřejné trestání na náměstích, a se silnou dávkou zjednodušení lze říct, že dnes na tento účel slouží média.

2. Co lze čekat od médií a novinářů?

Pro lepší porozumění tomu, jak funguje vztah mezi justicí, médii a veřejností, je pro zástupce justice dobré vzít v úvahu hlavní mechanizmy fungování médií na straně jedné a očekávání veřejnosti od právního systému na straně druhé.

V první řadě, co mohou představitelé soudů nebo státního zastupitelství čekat od médií a novinářů? Kdo za nimi pravděpodobně přijde s žádostí o vyjádření nebo rozhovor? Podle reprezentativního průzkumu mezi českou žurnalistickou komunitou je typickým novinářem muž ve věku 38 let s pravicově-liberální politickou orientací (čili mladší a pravicovější než jeho kolegové ze západní Evropy).1 Zhruba dvě třetiny novinářů mají vysokoškolské vzdělání, ale pouze zlomek je členem profesní žurnalistické organizace, což ztěžuje možnou samo-regulaci při porušení etických pravidel, vedení odborné debaty o sporných profesních otázkách nebo možnosti organizovaného dalšího vzdělávání, například právě v oblasti justice.2 Většina novinářů taktéž nemá specializaci na konkrétní oblast.3 To znamená, že se rozhodně nedá automaticky čekat, že na soud či státní zastupitelství přijde specialista na právo a justici, i když samozřejmě výjimky existuji. O to důležitější je pak schopnost shrnout rozhodnutí a jeho zdůvodnění dostatečně jasnou a jednoduchou formou. Čeští novináři tráví prací průměrně 48 hodin týdně4, což znamená, že s vysokou pravděpodobností budou mít na příspěvek velice málo času a zástupci soudů nebo státních zastupitelství mohou pouze získat, pokud jim práci ulehčí a připraví jim srozumitelné podklady.

Dále je dobré mít na paměti, co je úlohou novinářů. Oni sami považují za svoji nejdůležitější roli zprostředkování informací veřejnosti, odhalování problémů a kritiku moci.5 Není proto na místě očekávat, že budou chtít psát o desítkách rutinních kauz, které justice rychle a spolehlivě vyřeší, ale naopak je budou zajímat téměř výhradně případy, kdy nastanou problémy. Posláním novinářů je zkrátka kontrolovat moc, včetně moci soudní, a ne ji oslavovat. Na druhé straně se ale není třeba příliš obávat toho, že by k oblasti justice (nebo kterékoliv jiné) apriori přistupovali s určitou politickou agendou; pouze velmi malá část novinářů považuje ve své práci za důležité ovlivňování veřejnosti nebo politického dění.6

Kromě hlavních charakteristik novinářů a jejich vnímání své společenské role je také dobré brát v úvahu základní principy fungování médií. Novináři každý den rozhodují, z kterých událostí se stanou zprávy, a činí tak na základě určitých ustálených, i když zdaleka ne vždy reflektovaných kritérií, které označujeme jako zpravodajské hodnoty.7 Dlouhodobě platí, že ke klíčovým zpravodajským hodnotám patří konflikt a negativita – ty totiž spolehlivě přitahují pozornost publika a tím pádem i médií (v angličtině se tato mediální poučka sumarizuje do stručného if it bleeds, it leads).8 To jsou zároveň obvykle základní aspekty, kterými oplývají trestní řízení, a to obzvlášť v případech jako jsou vraždy a znásilnění, útoky, krádeže, přepadení nebo podvody. Jde totiž o porušování základních hodnot a norem společnosti (negativita), kde proti sobě stojí dvě strany, viník a oběť (konflikt). Obecně, lidskou zálibu ve sledování negativních a konfliktních zpráv můžeme vysvětlit základní potřebou orientace. Jsme totiž historicky naprogramováni tak, abychom zbystřili pozornost, když se kolem nás objeví náznaky nebezpečí. Musíme být informováni o tom, co nám hrozí, abychom uměli dostatečně rychle reagovat: máme proto tendenci věnovat výrazně vyšší pozornost špatným zprávám než těm dobrým zprávám, a média jsou si toho vědomá. 9

S trestními řízeními jsou zároveň často spojeny také další významné zpravodajské hodnoty, jako jsou drama, emoce a lidský příběh. Další z klíčových zpravodajských hodnot je pak známost a popularita lidí, kterých se dané události týkají, a proto i banální případ může přitáhnout pozornost médií, pokud se týká celebrity. To samé platí pro obskurní a kuriózní kauzy, i když nejsou závažné a týkají se běžných lidí: jak říká americký žurnalistický aforizmus, není zprávou, když pes pokouše člověka, ale když člověk pokouše psa.

3. Co od justice očekává veřejnost?

Kromě základních mechanizmů fungování médií je při uvažování o tom, jak co nejlépe informovat o trestních řízeních, dobré brát v úvahu také očekávání a postoje publika, čili veřejnosti. Ta očekává rychlou a spravedlivou nápravu situace, a v širším smyslu také ochranu.

Situaci ale komplikuje fakt, že většina obyvatel České republiky se necítí být o dění v justici dobře informována a hodnotí své znalosti jako nízké až velmi nízké (66 %), což opět podtrhuje nutnost srozumitelných a jasných vysvětlení.10 Navíc, pouze polovina přišla v posledních deseti letech do styku se soudy nebo alespoň má blízkou osobu s těmito zkušenostmi.11 Vzhledem k malé osobní zkušenosti si tedy velká část veřejnosti formuje své postoje k justici na základě jejího mediálního obrazu, a to zejména na základě malého počtu ostře sledovaných případů a chování vrcholových představitelů justice.

Dále se ukazuje, že z pohledu veřejnosti je důležité nejen srozumitelně a přesvědčivě sdělovat výsledek, ale i vysvětlovat rozhodnutí a případný trest. Empirické sociálně-vědní výzkumy totiž ukazují, že subjektivní hodnocení legitimity justice se odvíjí primárně ne od hodnocení výsledku (substantive justice), ale od hodnocení procesu (procedural justice).12 To je ovlivněno tím, nakolik veřejnost považuje za spravedlivé samotné rozhodování (zda je transparentní, neutrální, bez vedlejších vlivů), a nakolik vnímá zacházení s jednotlivými stranami sporu jako férové (sem patří například zdvořilé a respektující jednání, možnost přednést svou verzi událostí nebo rovný přístup k oběma stranám). Jinými slovy, jistě si lze představit případy, kdy výsledek trestního řízení ještě ani není znám, ale samotný proces má takovou podobu, že část společnosti bude mít problém důvěřovat v jeho spravedlivost, ať již bude rozhodnutí jakékoliv.

Dále je dobré počítat s tím, že veřejnost je rychlým soudcem a má sklony považovat podezřelé, obviněné nebo obžalované osoby automaticky za téměř vinné. To je dané nejen obecně nízkým právním povědomím, ale i tím, že média a veřejnost mohou mít tendenci v trestních řízeních přebírat verzi policie nebo státních zástupců, protože je považují za důvěryhodné představitele státní moci. Novináři jsou při informování o trestních řízeních často závislí na oficiálních (a proto kredibilních) zdrojích; orgány činné v trestním řízení jsou ale pouze jednou stranou sporu, a může tak vznikat informační asymetrie. Není proto divu, že případné zproštění v ostře sledovaných případech může vést ve společnosti k určitému zklamání a dojmu, že justiční systém selhal, když „viníky“ nechává na svobodě – právě proto je důležité být při informování o trestních řízeních zdrženlivý a nevytvářet přílišná očekávání, která potom vedou ke zklamání.

Veřejnost je kromě toho nejen rychlým, ale i přísným soudcem. Dle zahraničních výzkumů13 se lidem obvykle zdají být udělované tresty příliš nízké, a to zvláště v případě vážných zločinů, a proto je jejich výši nutné přesvědčivě zdůvodňovat.

Zároveň je třeba konstatovat, že justici se obecně dobře daří naplňovat očekávání české veřejnosti, což je zřetelné ve stoupající důvěře v soudy nebo ve vysoké vnímané prestiži soudcovské profese. Například, dle pravidelného reprezentativního průzkumu, který realizuje Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) při Sociologickém ústavu Akademie věd ČR, stoupl podíl lidí důvěřujících soudům z 28 % na začátku devadesátých let až na 58 % v roce 2019.14 Navíc, soudcovské povolání je veřejností považováno za jedno z nejprestižnějších. Podle měření CVVM patří k šestici nejvíce respektovaným profesím (vedle lékařů, zdravotních sester nebo učitelů), a tato vysoká prestiž je dlouhodobá a stabilní.15 Dále, Nejvyššímu státnímu zastupitelství v roce 2019 spíše nebo rozhodně důvěřovalo rovných 50 % lidí, nedůvěru pociťovalo 35 % respondentů a zbylých 15 % nemělo názor.16 Pokud rozšíříme záběr obecně na důvěru v justici a právní systém, podíl důvěřujících je o něco nižší: dle šetření Eurobarometru důvěřovalo v roce 2019 české justici/právnímu systému 47 % respondentů.17

4. Vybrané problémy informování o trestních řízeních: presumpce neviny v mediálním světě

Vidíme, že vztah mezi justicí, médii a veřejností v České republice v obecné rovině dobře funguje, čehož indikátorem je stoupající důvěra veřejnosti v právní systém. To samozřejmě neznamená, že se příležitostně nevyskytnou mezi justicí a médii určité třecí plochy. Na straně médií lze za jeden z hlavních problémů v oblasti informování o trestních řízeních považovat dodržování presumpce neviny. Jde o zdánlivě jednoduchý princip, dle kterého má být na každého nahlíženo jako na nevinného, pokud není pravomocně odsouzen za trestný čin. Jak to ale dosáhnout v mediálním světě, a proč a v čem média chybují?

Presumpce neviny neznamená, že by novináři a novinářky nesměli o případu a o podezřelých informovat – pokud by tomu tak bylo, dodnes bychom například nevěděli nic o kauze Čapí hnízdo nebo svého času bychom dlouho nevěděli o kauze Rath nebo kauze Nagyová. Média mohou fakticky popisovat trestní řízení, ale již ne prezentovat informace obžaloby jako fakta, domýšlet si události, vynášet hodnotící soudy nebo vytvářet dojem viny. Právě poslední bod je problematický, protože v sobě nezahrnuje pouze prosté konstatování viny (například, že dotyčný je vinen, je vrah, zloděj, lichvář, a podobně), ale také nepřímé vzbuzování zdání viny. Proto mají média k dispozici poměrně široké výrazové prostředky, jako jsou například různé metafory a přívlastky, zvuk nebo obraz.

Jak lze tedy v mediální praxi naplňovat pravidlo presumpce neviny? Vodítko poskytují například žurnalistické etické kodexy. Obzvlášť podrobný je v tomto ohledu například Kodex České televize, který jí za každých okolností ukládá „povinnost zdržet se výroků, jimiž by bylo na podezřelého (obviněného) pohlíženo, jako by již byl pravomocně odsouzen“.18 Dále stanovuje, že „[J]estliže Česká televize informuje o podezření, že určitá osoba spáchala trestný čin, za který ještě nebyla pravomocně odsouzena, odvysílá také stanovisko podezřelého (obviněného), je-li možné je získat či s ohledem na probíhající řízení uveřejnit. O neuvedení stanoviska podezřelého pro nemožnost jej získat nebo uveřejnit rozhodne šéfredaktorem pověřený vedoucí pracovník redakce.19

Kodex České televize ji kromě toho ukládá zdržet se při vysílání pořadů nebo informací o trestné činnosti „vyvolávání nebo podpory nálad směřujících k pomstě či protiprávní ostrakizaci podezřelých nebo odsouzených“ a také neuvádět „pořady, jejichž obsahem by byl vyvoláván tlak na soudce, aby určitým způsobem rozhodli o vině či trestu“.

Podrobnější výklad, co si média při informování o trestních řízeních z hlediska presumpce neviny mohou a nemohou dovolit, již přinesl i soud. Vydavatelství Mafra se například muselo omluvit člověku, o kterém v době, kdy byl pouze v pozici obžalovaného, deník Mladá fronta DNES psal jako o „kuplířovi“ a „členovi gangu kuplířů“. Nejvyšší soud dovodil20, že noviny zkreslily informace a předjímaly rozhodnutí soudu:

Pokud proto odsuzující rozhodnutí nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom, na koho bylo podáno trestní oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní řízení, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném referovat jako o pachateli trestného činu. Proto je také do této doby nepřípustné ho označovat jako kriminálníka, zločince, podvodníka, násilníka atp. V tomto stádiu je třeba zdržet se jakékoliv zpravodajské úvahy, která by se dotýkala viny této osoby, neboť vina je věc hodnocení, které náleží výlučně soudu.

Rozsudek Nejvyššího soudu 30 Cdo 1413/2012 ze dne 15. listopadu 2012

Média mají v tomto směru velkou zodpovědnost vůči obviněným, protože jim mohou výrazně zasáhnout do života, ale i vůči veřejnosti, protože pokud pak dojde ke zproštění, veřejnost může získat přesvědčení, že se mezi námi pohybují nepotrestaní zločinci, což oslabuje víru v justiční systém.

Smutnou ilustrací následků nerespektování presumpce neviny ze strany médií je nedávný případ zdravotní sestry Věry Marešové, který snad bude novinářům a novinářkám sloužit jako ponaučení. Zdravotní sestra byla obžalována ze šesti vražd, kdy podle obžaloby podávala nemocným starším lidem vysoké dávky draslíku. Byla dvakrát ve vazbě, kde strávila zhruba rok a půl, a v lednu 2016 ji krajský soud zprostil obžaloby. Některá média ale v průběhu procesu nerespektovala presumpci neviny a opakovaně ji označovala jako „Sestru Smrt“. Například deník Blesk psal články s titulky jako „Zabíjela bez soucitu. Sestra z Rumburku přiznala, že nešlo o eutanázii“ (3. září 2014) nebo „Proč vraždila Sestra Smrt? Pacienty nenáviděla!“ _(27. listopad 2014). Dotyčné deníky nebo týdeníky vytvářely dojem, že je jisté, že zdravotní sestra vraždila, a prezentovali údaje obžaloby jako fakta. To pro Věru Marešovou znamenalo fatální zásah do života, včetně psychických i fyzických následků a nutnosti odstěhovat se z města, kde dlouhodobě žila. Před soudem tyto dopady popisovala následovně: _„Když jsem jela autobusem, ukazovali si na mě prstem. Ve frontě na poště vznikla mezera, protože nikdo nechtěl být blízko mě. Když jsem nemusela, nechodila jsem mezi lidi.”21_ _Od mediálního domu Czech News Center (vydavatel deníků Blesk nebo Aha!) následně Věra Marešová vysoudila 900 tis. Kč, a žaluje i další dvě vydavatelství a Televizi Nova.

5. …co z toho vyplývá pro státní zastupitelství a soudy?

Závěrem je vzhledem k výše uvedenému možné formulovat několik doporučení pro mediální komunikaci státních zastupitelství a soudů v oblasti trestního řízení. Co tedy můžou zástupci a zástupkyně justice udělat pro hladkou spolupráci s médii a adekvátní informování veřejnosti?

V první řadě je dobré nepovažovat novináře za nepřítele: dělají pouze svoji práci, která je pro společnost důležitá (informují veřejnost a kontrolují moc). S tím souvisí i často opakovaná rada komunikovat, čili nemlčet, neskrývat se a neutíkat. Nekomunikace zpravidla není dobrá cesta, protože pak vzniká dojem, že je třeba něco skrývat nebo si člověk svým rozhodnutím není jistý. Proaktivní přístup je důležitý i kvůli tomu, že pokud svůj pohled nepřednesou samotní hlavní aktéři, média zkrátka osloví jiné mluvčí, a obzvlášť v ostře sledovaných a složitých kauzách není žádoucí, aby je veřejnosti tlumočil někdo jiný, i proto, že se tím zvyšuje riziko možného zkreslení, nepřesnosti nebo nepravdy. Pokud není možné informaci poskytnout, vždy je lepší to vysvětlit a zdůvodnit než použít prosté „bez komentáře“. Navíc je dobré myslet také na mechanismus nastolování agendy: první příspěvek nebo vyjádření na dané téma jej rámcuje a formuje, a pokud za státní zastupitelství nebo soudy téma nastolí někdo jiný a způsobem, který vyhovuje jemu, odsuzuje je to již pouze na následování a dobíhaní. Ve zvlášť závažných kauzách, které mají potenciál přitáhnout velkou mediální pozornost, je proto na místě mít dopředu připraven krizový plán pro případ úniku informací.

Novináři a novinářky jistě ocení i to, pokud budou mít zástupci justice pochopení pro jejich produkční cyklus, pracovní tempo i de facto nikdy nekončící uzávěrku, a ulehčí jim v rámci možnosti práci, například včas dodají klíčové informace nebo připraví podklady.

Dále je dobré myslet na to, že důvěryhodnost poselství se odvíjí od vnímané kredibility mluvčích, kam patří nejen jejich expertiza, ale i osobní důvěryhodnost. Proto platí, že z hlediska veřejného dojmu nestačí fakticky být nezávislým, je třeba se tak i jevit. Další pravidlo pak souvisí s již popisovaným zásadním významem procedurální spravedlnosti: státní zástupci i soudci by měli přesvědčivě a jasně zdůvodňovat svá rozhodnutí, protože pokud pouze oznámí výši trestu (nebo naopak jeho absenci), může lehko vzniknout dojem neadekvátnosti a nespravedlnosti. S tím samozřejmě souvisí nutnost připravit si stručné vysvětlení, optimálně na několik (srozumitelných) vět.

Poznámky

  1. VOLEK, Jaromír a Marína URBÁNIKOVÁ. Čeští novináři v komparativní perspektivě: hybridní, virtuální a mizející žurnalisté v post-transformační fázi. Praha: Academia, 2017. Společnost (Academia). ISBN 978-80-200-2699-6. 

  2. pod čarou 

  3. pod čarou 

  4. pod čarou 

  5. pod čarou 

  6. pod čarou 

  7. GALTUNG, Johan a Mari Holmboe RUGE. The Structure of Foreign News. Journal of Peace Research. 2016, 2(1), 64-90. 

  8. Viz např. HARCUP, Tony a Deirdre O’NEILL. What Is News? Galtung and Ruge revisited. Journalism Studies. 2001, 2(2), 261-280. ALTHEIDE, David L. The News Media, the Problem Frame, and the Production of Fear. The Sociological Quarterly. 2016, 38(4), 647-668. 

  9. SOROKA, Stuart a Stephen MCADAMS. News, Politics, and Negativity. Political Communication. 2015, 32(1), 1-22. SOROKA, Stuart, Patrick FOURNIER a Lilach NIR. Cross-national evidence of a negativity bias in psychophysiological reactions to news. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2019, 116(38), 18888-18892. 

  10. EUROPEAN COMMISSION. Flash Eurobarometer 385. Justice in the EU. January 2019. TNS Political & Social Network, Brussels, 2013. Dostupné z: https://ec.europa.eu/commfrontoffice/publicopinion/flash/fl_385_en.pdf [22.1.2020]. 

  11. Ibid. 

  12. BRADFORD, Ben a Andy MYHILL. Triggers of change to public confidence in the police and criminal justice system: Findings from the Crime Survey for England and Wales panel experiment. 2013, 15(1), 23-43. TYLER, Tom R., Phillip Atiba GOFF a Robert J. MACCOUN. The Impact of Psychological Science on Policing in the United States. Psychological Science in the Public Interest. 2015, 16(3), 75-109. 

  13. CULLEN, Francis T., Bonnie S. FISHER a Brandon K. APPLEGATE. Public Opinion about Punishment and Corrections. Crime and Justice. 2000, 27, 1-79. ROBERTS, Julian V. Public Opinion, Crime, and Criminal Justice. Crime and Justice. 1992, 16, 99-180. 

  14. CVVM SoÚ AV ČR, v.v.i. Naše společnost. 2019. Dostupné z: http://archiv.soc.cas.czl, 22.1.2020. 

  15. CVVM SoÚ AV ČR, v.v.i. _Prestiž povolání – červen 2019. Tisková zpráva. _ 2019. Dostupné z: https://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c2/a4986/f9/eu190724.pdf [22.1.2020]. 

  16. CVVM SoÚ AV ČR, v.v.i. Důvěra vybraným institucím – říjen a listopad 2019. Tisková zpráva. _2019. _ Dostupné z: odkaz [22.1.2020]. 

  17. EUROPEAN COMMISSION. Public opinion in the European Union. Standard Eurobarometer 91. Spring 2019. TNS Political & Social Network, Brussels, 2019. Dostupné z: odkaz [22.1.2020]. 

  18. KODEX ČESKÉ TELEVIZE. Zásady naplňování veřejné služby v oblasti televizního vysílání. Čl. 14 Presumpce neviny. 2003. Dostupné z: odkaz [22.1.2020]. 

  19. Ibid. 

  20. Rozsudek Nejvyššího soudu 30 Cdo 1413/2012 ze dne 15. listopadu 2012. 

  21. VODRÁŽKA, Prokop. Nazvali ji Sestra Smrt. Musela jsem utéct z města, říká žena neprávem obviněná z vražd pacientů. Seznam Zprávy, 24. května 2018.