vrchní státní zástupkyně v Praze

Lenka Bradáčová

„Právo informovat veřejnost a právo veřejností být informována se může dostat do kolize se stejně důležitými veřejnými a soukromými zájmy, které jsou chráněny zákazem zveřejňování důvěrných informací o trestním stíhání.“

„Autorita a nestrannost soudní moci, účinné vyšetřování trestných činů a právo obviněného na presumpci neviny a ochranu jeho soukromého života, jsou zájmy nikoli nižší hodnoty.“

V samotném úvodu považuji za vhodné vymezit hranice a způsoby komunikace veřejné žaloby s představiteli veřejných sdělovacích prostředků, jakož i ústavní východiska a na ně navazující zákonné limity.

Nejprve je namístě připomenout dokument Poradního výboru evropských prokurátorů z roku 2014 pro Výbor ministrů Rady Evropy, který obsahuje mimo jiné i doporučení pro veřejné žalobce ve vztahu ke komunikaci s médii. Veřejní žalobci jsou nabádáni, aby pravidelně informovali veřejnost prostřednictvím médií o své činnosti a jejich výsledcích. Měli by usilovat svou činností o transparentnost a důvěru veřejnosti. Ve velkých případech, jakož i při šíření nepravdivých informací o osobách či okolnostech případu, považuje Poradní výbor za žádoucí, aby informaci podával přímo vedoucí veřejné žaloby.

Listina základních práv a svobod se ve svém článku 17 obecně dotýká svobody projevu a práva na informace, když ukládá státním orgánům a orgánům územní samosprávy povinnost přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení potom stanoví zákon. Jím je pro případy podávání informací z trestního řízení zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen trestní řád). Ten ve svých ustanoveních § 8a – 8d upravuje podmínky poskytování informací o trestním řízení, kdy povinnosti se vztahují jak na fyzické, tak právnické osoby. Upravena je ochrana informací a informování veřejnosti orgány činnými v trestním řízení, ochrana informací o trestním řízení třetími osobami, zákaz zveřejnění některých informací a poté výjimky z tohoto zákazu. Orgány činné v trestním řízení jsou vázány obecnou povinností neohrozit při poskytování informací o své činnosti veřejnosti objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, nezveřejnit o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností a nesmějí porušit zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. V přípravném řízení je nad to zakázáno zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka. Již z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že orgánům činným v trestním řízení je jednak stanovena povinnost informovat veřejnost o své činnosti, ale současně proti této stojí povinnost některé informace před veřejností chránit.

Orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků. Definice tohoto pojmu je o to složitější, že národní legislativa doposud nereagovala na již nikoli nový fenomén elektronických médií, resp. informací předávaných prostřednictvím internetu. Takzvaně „nová média“ podléhají obecné občanskoprávní regulaci, která však plně nevystihuje specifika související se zprostředkováním elektronických informací veřejnosti tak, jak je tomu u tradičních médií v podobě tiskových zákonů.

Trestní řád ve svém ustanovení § 8c upravuje zákaz zveřejňovat bez souhlasu osoby, jíž se takové informace týkají, informace o nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, nebo informace z něj získané, údaje o telekomunikačním provozu, nebo informace získané sledováním osob a věcí umožňují-li zjištění totožnosti této osoby a nebyly-li použity jako důkaz v řízení před soudem. Současně však obsahuje procesní předpis i výjimky ze zákazu zveřejnění, kdy zákonodárce vymezil čtyři základní okruhy, kdy lze informace, na něž se vztahuje jinak zákaz zveřejnění, v nezbytném rozsahu uveřejnit. Průlom je možný v případech zveřejnění informace pro účely pátrání po osobách pro dosažení účelu trestního řízení, zveřejnění umožňuje trestní řád i v situaci, kdy se jedná o realizaci zásady veřejnosti v řízení před soudem a v neposlední řadě situace, kdy zveřejnění odůvodňuje veřejný zájem.

Jednou ze základních zásad při naplňování povinnosti poskytovat veřejnosti informace o trestních řízeních a své činnosti, tedy výkonu vlastní působnosti, představuje zásada proporcionality. Zjednodušeně řečeno zásadně žádné právo není absolutní a při střetu dvou práv je nutno tyto poměřit (čl. 4 Deklarace práv člověka a občana 1789). Soudy obecně pro posuzování zásady proporcionality využívají testy proporcionality, když například český Ústavní soud využívá třístupňový test, při němž hodnotí potřebnost zásahu, jeho vhodnost a porovnání závažnosti obou práv.

Podle čl. 10 Evropské úmluvy má každý právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Výkon těchto svobod, jelikož zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může však podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon, a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací, nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Ze zásad zmíněných výše vycházelo Vrchní státní zastupitelství v Praze při svém postupu vůči společnosti Economia a.s., která provozuje internetový informační portál Aktuálně.cz, jež dne 12. 5. 2017 zveřejnil na svých stránkách informace o probíhajícím přípravném řízení v trestní věci zneužití evropských dotací pro sport při Ministerstvu školství. Trestní stíhání obviněných osob bylo na samém počátku. Informace byly zveřejněny bezprostředně po zadržení obviněných, při rozhodování o jejich vzetí do vazby. Je důležité poznamenat, že jedním z vazebních důvodů byl i důvod tzv. vazby koluzní, tedy že by obvinění mohli mařit trestní stíhání tím, že by mohli ovlivňovat dosud nevyslechnuté svědky. V informaci, jež webový portál zveřejnil, se objevily jednak údaje o intimním poměru obviněných a současně i údaje o subjektech, jež měly být v rámci trestního stíhání vyslechnuty jakožto svědci, ať už se jednalo o právnické či fyzické osoby. Autor veřejného sdělení čerpal jednoznačně z usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, jež bylo doručeno obviněným a jejich obhájcům. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze zaslal jmenované společnosti výzvu k odstranění části veřejného sdělení spočívající právě v identifikaci svědků trestní věci a intimního vztahu mezi obviněnými. Současně společnost upozornil, že v případě, že nebude výzvě vyhověno, bude tomuto uložena pořádková pokuta, která má směřovat k vynucení povinnosti.

Před samotným procesním úkonem, jež spočíval v zaslání předmětné výzvy, zvažoval státní zástupce veškeré okolnosti případu v kontextu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a inspirován rozhodnutím Velkého senátu ze dne 29.3.2016 ve věci Bédat proti Švýcarsku vyšel z následujících úvah.

Ohledně nezbytnosti zásahu vzal v úvahu, že tisk hraje v demokratické společnosti zásadní roli a ačkoli nesmí překročit jisté hranice, zejména v souvislosti s pověstí a právy ostatních a v souvislosti s ochranou důvěrných informací, je jeho úkolem zprostředkovat – způsobem, který je v souladu s jeho povinnostmi a odpovědností – informace o všech věcech veřejného zájmu. Ochrana podle čl. 10 Úmluvy poskytnutá novinářům je podmíněna tím, že jednají v dobré víře s cílem poskytnout přesné a spolehlivé informace v souladu s principy odpovědné žurnalistiky. Koncept odpovědné žurnalistiky v sobě mj. zahrnuje také zákonnost jednání novináře a posouzení, zda jednal při zveřejnění informace odpovědně. To je důležitým, i když ne rozhodujícím hlediskem. Média mají za úkol informace o soudních řízeních šířit, ale rovněž má veřejnost právo se tyto informace dozvědět. Neměly by však být šířeny zprávy, které by mohly, ať úmyslně nebo neúmyslně, zasáhnout právo osoby na spravedlivý proces, nebo narušit důvěru veřejnosti v roli soudů v trestním soudnictví.

Na tato obecná východiska navázaly konkrétní úvahy, resp. státní zástupce si musel odpovědět na následující otázky.

Jak novinář získal předmětné informace. Jak přispěl článek k diskusi ve veřejném zájmu. Jaký vliv již mělo, nebo by mohlo mít zveřejnění článku na samotném naplnění trestního řízení, a jak informace zasáhly do soukromého života obviněných.

Způsob, jakým osoba, která je následně zveřejňuje, získá informace, které jsou považovány z hlediska trestního řízení za informace důvěrné, tedy neveřejné, může být pro vyvažování zájmů chráněných v čl. 10 odst. 2 Úmluvy do určité míry relevantní. V námi posuzovaném případě získal novinář informace porušením zákonné povinnosti třetí osobou. Nebylo tvrzeno, že by tyto získal vlastní protiprávní činností. Tento závěr však není určujícím faktorem, neboť z obecných závěrů ESLP vyplývá, že profesionální novináři nemohou nevědět o důvěrné povaze informací, jež byly v článku zveřejněny. Tuto důvěrnost již naznačuje sám dokument, z něhož novinář zcela zřejmě čerpal. Co se týkalo obsahu samotného článku, úvaha státního zástupce se opírala o závěry, že čl. 10 chrání nejenom podstatu vyjádření informací a myšlenek, ale také formu, ve které jsou předávány. Není proto na orgánech činných v trestním řízení, aby namísto tisku určovaly, jakou zpravodajskou techniku měl novinář užít. Novinářská svoboda zahrnuje rovněž možnost uchýlit se k jisté míře přehánění nebo dokonce provokace. Oprostit by se však měl novinář od senzacechtivosti, resp. postupu, který je zaměřen výhradně na uspokojení relativně nezdravé zvědavosti, kterou je každý náchylný ohledně kriminálních případů pociťovat. Čtenáři by si neměli vytvořit názor a předjímat výsledek soudního řízení bez sebemenšího respektu k zásadě presumpce neviny. Státní zástupce vnímal jako vyjádření na hraně zveřejnění informací o blízkém intimním vztahu mezi obviněnými, a to i přesto, že se jednalo u jedné z obviněných osob o představitelku veřejné moci.

Další nezbytnou otázkou, kterou si musel státní zástupce položit, jak přispěl obsah článku k diskusi ve veřejném zájmu. Při vědomí toho, že veřejnost má legitimní zájem na tom, aby byla informována o trestních řízeních, a že informace týkající se výkonu působnosti orgánů činných v trestním řízení jsou předmětem veřejného zájmu, musel zvážit, zda obsah článku a zejména informace, které byly z důvodu fáze trestního řízení neveřejné, mohly přispět k veřejné debatě, anebo zda sloužily výhradně k uspokojení zvědavosti určitých čtenářů ohledně detailů ze soukromého života obviněných osob. Jelikož obvinění byli z rozhodnutí soudu vzati do vazby, nemohl novinář získat jejich vyjádření, a to právě v situaci, kdy tito byli omezeni na osobní svobodě, nemohli účinně hájit svá práva a ve veřejném prostoru byly zveřejněny informace o jejich intimním životě.

Práva garantovaná čl. 10 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy požívají zásadně stejnou ochranu. Je legitimní, aby byla důvěrnosti trestního řízení poskytnuta zvláštní ochrana vzhledem k tomu, co je v jeho průběhu v sázce jak pro výkon spravedlnosti, tak pro právo obviněných osob na presumpci neviny. Neveřejná fáze přípravného řízení trestního je zaměřena na jedné straně na ochranu trestního řízení před manipulací s důkazy, jejich zničením a na straně druhé rovněž na ochranu zájmu obviněných zejména presumpce neviny a v obecné rovině také osobních vztahů a zájmů. Důvěrnost, jak se zmiňuje ESLP, je ospravedlněna také potřebou ochraňovat proces utváření názorů soudců a rozhodování v rámci soudnictví. I při zvážení tohoto principu se Velký senát ESLP v citované věci domníval, že riziko ovlivnění trestního řízení samo o sobě odůvodňuje, aby vnitrostátní orgány přijaly příslušná opatření jako je například zákaz zveřejňování důvěrných informací.

Právo na ochranu dobré pověsti je potom chráněno čl. 8 Úmluvy jako součást práva na respektování soukromého života. Aby stát naplnil pozitivní závazek chránit právo jedné osoby podle čl. 8, může být nucen omezit do určité míry práva jiné osoby chráněná čl. 10. ESLP má za to, že existence uvedených občanskoprávních prostředků k ochraně soukromého života ve vnitrostátním právu nezbavuje stát jeho pozitivních závazků vyplývajících v každém jednotlivém případě z čl. 8 Úmluvy vůči obviněnému v trestním řízení. Pokud jde o konkrétní okolnosti posuzované věci, je třeba znovu opakovat, že v době zveřejnění předmětného článku byli obvinění ve vazbě, a tedy v tzv. zranitelném postavení.

Z toho, co bylo uvedeno výše, je možno shrnout, že při obecné akceptaci zásady, že svoboda slova nemůže být a není právem absolutním, je třeba posuzovat v souvislosti s trestním řízením jednak zájem na řádném vyšetření trestných činů, který může být narušen manipulací s důkazy, znevěrohodněním svědků, tedy jakýmkoli rizikem maření řízení, jednak zásadou řádného procesu včetně jedné ze základních zásad presumpce neviny. Do zásady řádného procesu spadá jak posouzení možného vlivu na samotný průběh řízení, tak ochrana práv obviněných osob a v neposlední řadě zájem na ochraně osobnostních práv, tedy soukromí dotčených osob, ať již obviněných, obětí, svědků či dalších osob na řízení zúčastněných.

Tento text byl inspirován a v jeho obsahu citovány pasáže z rozhodnutí Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva z 29.3.2016 ve věci Bédat proti Švýcarsku. Nejen toto rozhodnutí ESLP poskytuje orgánům činným v trestním řízení vodítko a inspiraci při řešení právně nikoli jednoduchých situací.