Tiskové sdělení ze dne 27. října 2022

S ohledem na společenský a historický přesah trestní věci dotýkající se otázky odpovědnosti za trestné činy spáchané úředními osobami za období komunistické totality a veřejný zájem na vypořádání se s otázkami dotýkajícími se státní a národní sebereflexe ve vztahu k zásahům státní moci do života jednotlivých občanů či osob pobývajících na území České republiky, si dovoluje zdejší státní zastupitelství informovat veřejnost o podání podnětu k dovolání.

Pro potřeby vysvětlení předmětné problematiky, kdy se předmětná věc setkala se zájmem veřejnosti, který se projevil v zájmu veřejných sdělovacích prostředků o danou kauzu, si dovolím stručně a zjednodušeně vysvětlit důvody podání podnětu k dovolání.

V návaznosti na obžalobu podanou Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 shledal prvostupňový soud (Obvodní soud pro Prahu 1) rozsudkem ze dne 9. září 2021 čtyři obžalované fyzické osoby vinné ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby.

Obžalovaní se měli trestného činu dopustit tím, že se jako příslušníci Sboru národní bezpečnosti, služebně zařazení na 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti Praha (StB), které bylo zaměřené na vyhledávání, odhalování, dokumentování a potlačování činnosti osob nepřátelských tehdejšímu socialistickému režimu, během výkonu služby v rámci projektů StB pod názvy „PREVENCE“ „IZOLACE“ a „ASANACE“ v rozsahu svých funkcí podíleli na nezákonném represivním jednání vůči signatářům Charty 77 či jejich sympatizantům, a to zejména ve formě systematického šikanování v místě bydliště, na pracovišti, či otevřeného zastrašování, ostentativního sledování nebo opakovaného zadržování v celách předběžného zadržení a vyhrožování trestním stíháním (tj. projekt “PREVENCE”), kompromitace před spoluobčany (tj. projekt „IZOLACE“) a snahy o docílení vystěhování signatářů a příznivců Charty 77 do zahraničí (projekt „ASANACE“).

Dle názoru obžaloby, který akceptoval též nalézací soud, obžalovaní svým jednáním porušili ustanovení článku 30 odst. 1 zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky, který zaručoval nedotknutelnost osoby, článku 31, který zaručoval nedotknutelnost obydlí, listovního tajemství a tajemství dopravovaných zpráv, jakož i svobodu pobytu občanů ČSSR, článku 34, který ukládal všem občanům povinnost zachovávat Ústavu a ostatní zákony, a ustanovení § 3 odst. 1, 2 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, který ukládal Sboru národní bezpečnosti, aby se ve své činnosti řídil Ústavou, ústavními zákony a ostatními právními předpisy s tím, že do práv a svobod může Sbor národní bezpečnosti zasahovat jen tehdy, kdy to vyžaduje ochrana socialistického společenského a státního zřízení, ovšem jen v mezích ustanovení § 23 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, který stanovil povinnost každého příslušníka Sboru národní bezpečnosti odepřít splnění rozkazu nebo pokynu nadřízeného, pokud by jeho splněním spáchal trestný čin.

K odvolání obžalovaných o věci rozhodoval jako soud odvolací Městský soud v Praze. Tento částečně přistoupil na argumentaci obhajoby. Městský soud v Praze se ve svém usnesení věnoval především obsáhlé úvaze, která jej vedla k závěru, že trestní stíhání obviněných je třeba zastavit, jelikož bylo již promlčeno.

Stěžejní otázkou pro úvahu odvolacího soudu byla otázka působnosti trestních zákonů upravená v ustanovení § 2 odst. 1 trestního zákoníku a její praktická aplikace na projednávanou věc. Podle citovaného ustanovení se trestnost jednání posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdější právní úprava se použije jen tehdy, pokud je pro pachatele příznivější. Otázku, co je pro pachatele příznivější odvolací soud hodnotil s přihlédnutím ke kritériu existenci a běhu promlčecí doby (aplikace předmětného ustanovení není zcela neobvyklá, přihlíží se k němu obvykle ve vztahu kdy v návaznosti na novelu dojde k změně/zmírnění druh či výměry hrozícího trestu, či zanikne samotná trestnost daného jedná, tzv. „dekriminalizace určitého jednání“). Takto již zjednodušeně předestřenou obsáhlou a složitou úvahu odvolacího soudu si dovolím shrnout tak, že odvolací soud dospěl k závěru, že pokud v době od spáchání skutku byla (s výjimkou období totality) účinná právní úprava, podle které by k promlčení příslušné trestné činnosti došlo, je taková trestná činnost již promlčená, neboť se jedná o výhodnější právní úpravu pro pachatele činu. K promlčení trestní odpovědnosti obviněných tak podle odvolacího soudu došlo již dne 30. prosince 1999.

Městské státní zastupitelství v Praze se s touto rozsáhlou právní úvahou odvolacího soudu neztotožnilo, neboť má za to, že za účelem zajištění účinného a spravedlivého potrestání trestných činů spáchaných v období let 1948 až 1989 byl dne 9. července 1993 přijat zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který v ustanovení § 5 uvádí, že: „Do promlčecí doby trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.“. Uzákoněním právě tohoto ustanovení, zákonodárce umožnil trestní stíhání osob, které se dopustily trestných činů v uvedeném období bez ohledu na časový odstup mezi spácháním trestného činu a zahájením trestního řízení či rozhodnutím soudu. Jinými slovy lze říci, že v důsledku přijetí tohoto zákona obvinění, kteří se dopustili spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) trestního zákoníku (ve znění pozdějších předpisů) počala desetiletá promlčecí doba běžet dne 30. prosince 1989. Za této právní úpravy by pak k promlčení trestní odpovědnost skutečně mohlo dojít uplynutím dne 30. prosince 1999. Zločiny spáchané před rokem 1989 by tak zůstanou nepotrestány.Na tuto situaci v roce 1999 (před tím, než by případné promlčení trestní odpovědnosti nastalo) urychleně reagovali zákonodárci tak, že z důvodu nadále převažujícího společenského zájmu, který v roce 1993 vedl k vydání zákona č. 198/1993 Sb., vydali novelu trestního zákona (zákonem č. 327/1999), kterou došlo ke změně ustanovení § 67a vložením písmene d),které u uvedených trestných činů promlčení vylučuje.Důvodová zpráva k této novele uvádí: „Navrhovatelé zákona jsou přesvědčeni, že zločiny spáchané při aktivním prosazování komunistického režimu jsou zločiny proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva a uplynutím promlčecí doby nezaniká jejich trestnost. Zločiny proti lidskosti považují navrhovatelé zákona především v tom, že komunistický režim upíral občanům možnost vyjádřit svobodně svojí politickou vůli, nutil je skrývat svoje názory, perzekucemi nutil občany veřejně vyslovovat svůj souhlas s tím, co považovali za lež a zločin, zvlášť závažným způsobem utlačoval některé skupiny občanů pro jejich politické nebo náboženské přesvědčení, porušoval základní zásady demokratického státu a trvale porušoval lidská práva, po roce 1968 udržoval komunistický režim ve spojení s cizí mocí. Navrhovatelé zákona konstatují, že současná právní úprava by zabránila od 1. ledna roku 2000 potrestání podstatné části komunistických zločinů. Od tohoto data by bylo možné stíhat pouze nejzávažnější trestné činy jako jsou vražda či vlastizrada. V souladu s uvozovacími větami zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu jsou navrhovatelé zákona přesvědčeni, že vyrovnání se s komunistickým režimem není možné uskutečnit do té doby, než budou zdokumentovány všechny zločiny komunismu a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Návrh zákona není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, jejími mezinárodními závazky a s právem Evropské unie.“.

Z uvedeného tedy vyplývá jasný, explicitně vyjádřený záměr zákonodárce umožnit orgánům činným v trestním řízení i v budoucnu stíhat trestné činy z období totality, které s ohledem na tehdy panující stav a zájmy představitelů států nebylo možné spravedlivě potrestat a je namístě v rámci národní sebereflexe, ale též prevence se s tímto trestním jednáním vypořádat i v dnešních dnech.

S ohledem na zvláštní právní úpravu, která vystihuje vůli zákonodárce označit určité trestním právem postižitelné protiprávní jednání (trestný čin) za nepromlčitelné, pak neměla být kategorie promlčení v rámci úvah odvolacího soudu o vhodnosti té, které právní úpravy vůbec zohledněna, neboť je z podstaty výše uvedeného vyloučena. Dle právního názoru zdejšího státního zastupitelství má zákonodárce plné právo tvořit tuzemskou právní úpravu, a to v mantinelech základních lidských práv garantovaných právním státem. Soud pak má přistupovat k aplikaci platného práva a respektovat vztah obecné a speciální právní úpravy. Městské státní zastupitelství v Praze ve svém podnětu mimo jiné též odkázalo na (dle jeho názoru) přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která se předmětné problematiky týká.

Zdejší státní zastupitelství tedy ve výše předestřené věci a z výše předestřených důvodů podalo Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k podání dovolání v neprospěch obžalovaných, kdy o jeho podání však musí rozhodnout Nejvyšší státní zastupitelství. O případně podaném dovolání by pak rozhodoval Nejvyšší soud.

Mgr. Aleš Cimbala

tiskový mluvčí

Městské státní zastupitelství v Praze

nám. 14. října 2188/9150 00 Praha 5

mluvci@msz.pha.justice.cz

Tel.: (+420) 737 247 285